Z nového světa

Už šest týdnů doma fungujeme v pozměněném režimu. Aťule nastoupila do školy a já do nové práce. Všem nám bylo jasné, že to bude velká změna, ale až když to doopravdy zažívám dnes a denně, uvědomuju si, jak velká.

Měla jsem obavy, jak se nám ty změny sejdou. Ale teď si říkám, ještě že tak, změna práce přišla v pravý čas. Když jsem dostala rozvrh a viděla jsem tam, že budu třikrát týdně v práci do čtvrt na čtyři, polil mě pot. Doprčic, jak to budu stíhat? Jak budeme fungovat? Zažité spoje v mozku viděly problém. 

A pak jsem  v 15:25 sedla do auta a 15:35 stála před dveřmi družiny a čekala, až si Aťka pobalí věci. Ty kráso, říkala jsem si, to jsou jiné mezičasy. Dřív jsem musela dřív končit nejpozději ve dvě, abych na půl čtvrté stíhala přiletět do školky. A když jsme v 15:45 dorazily domů, pochopila jsem, že odpolední vyučování logistický problém nebude. A protože na lepší se dobře zvyká, dneska už se durdím, když chytnu na křižovatce červenou, a cesta mi místo pěti minut trvá deset. :-)

Už jen to, že mám k ruce auto, je pro mě velká změna. Ty poslední tři roky, co jsem dojížděla do Ostravy, vypadaly tak, že jsem ráno jela s mamkou, která taky pracuje v Ostravě, a v šest hodin už na Hranečníku přesedala na tramvaj. Tam jsem si odpracovala, po dohodě s vedením končila nejpozději krátce po druhé hodině, a pak frčela se dvojím přesedáním do školky a pak dalším autobusem ještě domů. Aťuli vozil manžel autem a pak pokračoval za svou prací taky do sousedního města - ale tím, že měl auto, to přece jen stihl rychleji a mohl tak Aťuli ráno dopřát luxus se aspoň trochu vyspat.

Teď to máme naopak. Aťuli vozím ráno já a tím pádem mi zůstalo i auto. Nejsem na to zvyklá. Vůbec. Po konci vyučování jsem zvyklá nastupovat do tramvaje, ne do auta. Poté, co jsem se třikrát vracela přes celou školu do kabinetu pro klíče od auta, začala jsem si je nechávat v kapse bundy. Dvakrát jsem na poslední chvíli stáčela krok od směru, kterým chodím, když jsem občas v práci pěšky. A každý den stojím před vchodem jako solný sloup, mhouřím do slunce, a snažím se vzpomenout, na kterém ze tří parkovišť v okolí dneska parkuju. A pak si připadám strašně efektivní a výkonná, když cestou zvládnu vyzvednout balíček a nakoupit.

Ano, standardy mám po těch letech hozeny trošku jinak.

To si uvědomuju hlavně v práci. Nechci zacházet do detailů, ale zjišťuji, jak velký rozdíl ve fungování soukromé a státní školy je. Co má prioritu, co je uznáváno jako práce navíc a z čeho se naopak nestřílí. Věty "Ale ne, to bychom po vás přece tak narychlo nechtěli!" a "Ne, takhle se to přece nedělá, to by bylo moc!" mě překvapily několikrát. A kolegové si museli myslet, že jsem vylezla z nějaké stodoly, když jsem se neudržela a zajásala, že máme přímo v kabinetu umyvadlo - pardon, ale po letech běhání s rychlovarnou konvicí přes půl patra na záchody mě to prostě potěšilo. A historku o tom, že jsem ještě loni na jaře měla dveře kabinetu ne na chodbu, ale do jiné třídy, si raději nechám na nějaký vánoční večírek.

Dokážu si užít i to, že máme k dispozici kuchyňku. Zařekla jsem se, že obědy budu chodit jíst tam, a ne jako předtím v kabinetu. Je to taková občerstvovací psychohygienická chvilka a překvapuje mě, jak velký efekt taková drobná změna má.

Celkově se teď spousta změn týká stravování. Vlastně to jsou asi největší změny spojené s Aťčiným nástupem do první třídy. :-D Se školkou to bylo jednoduché - ráno jsem tam Aťku zavezla a neřešila jídlo ani pití, maximálně jsem hlídala, jestli zrovna nemají k obědu její alergen. Ale teď? Pfff. Musím hlídat, jestli má Aťka objednané obědy, protože nově má na výběr ze dvou jídel, každý den chystat svačinky a vařit čaje do termosek, protože jedna Aťuli nestačí. Zdá se mi, že je s tím víc práce než s tím, že jednou za pár dní stříhám nová písmenka a slabiky do složky. :-D

Ale samozřejmě, první třída je velký krok i z jiných důvodů než chystání svačiny. První den jsem si poslzela, ale vlastně méně, než bych čekala. Nejhorší to bylo při odjezdu, na místě už v pohodě. Aťuli ale návrat do školské instituce prospěl - Katka mi říkala, jak na svém synovi vidí, jak o prázdninách vždycky vyroste a osamostatní se, když je s nimi doma, my to máme naopak. Aťule je zvyklá být doma mezi dospělými a dopředu ji táhne konkurence další drobotiny.

A tak kromě školy Aťule naklusala i na další kroužky. Dvakrát tanečky (po kom to dítě sakra je?) a jednou keramika. Bála jsem se, aby to nebylo moc, nejsem fanouškem toho, aby se děti přetěžovaly kroužky (z té maminky, co vedle mě na tanečkách předloni poháněla dceru, ať se rychle převleče, že za dvacet minut jim začíná plavání, mám osypky ještě teď), ale přesvědčilo mě, že keramika je ve škole a tak brzy po vyučování, že by Aťule stejně ještě byla v družině, tak to ať si klidně radši jde na keramiku. A tanečky vyloženě potřebuje, posledních pár týdnů už jsem jen odpočítávala dny, kdy kroužky začnou, protože lítání po zahradě a neumělý fotbal s maminkou jsou jen chabé náhražky tanečního tréninku. :-)

 

Aby těch změn nebylo málo, vystoupila jsem ze své sólo ulity a absolvovala jsem svůj první běžecký "závod". Mé startovní číslo mi nedodávalo moc optimismu...

  

Zajet si nový režim se nám ale myslím celkem povedlo. I když se ještě hned v prvních dnech nového školního roku odebral do křemíkového nebe můj mobil. Třetí den přejíždění, kdy jsme fungovali ještě poněkud neustáleně, protože můj muž měl dovolenou a já ještě pozměněný rozvrh... pikantní koření tohoto zmatku. Což o to, napůl jsem to tušila. Jeho snížený výkon, zvýšená spotřeba baterie a v posledních pár dnech i nefunkční pásmo na displeji (dostat se do aplikací v tomto pásmu představovalo často výzvu pro pokročilé) signalizovaly, že konec je blízko, ale přece jen jsem věřila, že pár dní nebo hodin ještě uhraju. Takže jsem seděla v práci a potřebovala dát vědět, že dneska vyzvedává tatínek. O něm jsem ale věděla, že bude pracovat na zahradě. Z pracovního e-mailu jsem tedy napsala mamce, ať ho o nové situaci informuje. Půl hodina, hodina, pořád bez reakce. Zkusila jsem napsat i přímo muži, ale podle očekávání na e-mailu nehlídkoval. S kolegy jsem se znala pár dní a půjčovat si od nich telefon se mi nechtělo Nakonec jsem, když už čas pokročil, napsala e-mail babce. Do deseti minut mi odepsala VYRIZENO, VYZVEDNE.

Ano, naše babka by všechny ty internety rozhodně nezakázala. Babce je občas zakazujeme my.

Její statistiky, které jí při příležitosti svého výročí poslal Rohlík, by stály za samostatný článek. Nebo odbornou studii. Nebo hloubkový audit, protože podle mého skromného názoru není možné, aby si jedna důchodkyně objednala přes půl tuny potravin ročně, když ještě k tomu chodí i do jiných obchodů. 

 

Jednu věc jsem oproti loňskému podzimu ale nezměnila - dopřály jsme si s Katkou wellness. Byť teprve druhým rokem, už to považujeme za tradici a hodláme v ní pokračovat. Náš pobyt na Čeladné se nám nesmazatelně vryl do paměti, přestože tam oproti loňskému resortu neměli květákovou espumu. Ale to je na dlouhé vyprávění... :-)