Pár slov úvodem

Na nové adrese máme většinou snahu se zapsat originálně, působivě, atraktivně. Přiznám se ale, že přesně na tohle se teď necítím. Ještě dnes ráno bylo všechno tak, jak bylo posledních osmnáct a půl roku - měla jsem blog, který archivoval více než polovinu mého dosavadního života. Jenže přišla zpráva o dnešním ukončení činnosti serveru, prvotní záchvat archivačního úsilí... a rychlé, jednomyslné rozhodnutí.

Nechci skončit úplně.

Nejsem si jistá, nakolik bude tato adresa přechodná. Ale potřebovala jsem někam přesídlit, a to rychle a na konkrétní adresu, kterou mohu zanechat na předchozím působišti. Nu, a tak jsem se ocitla tady.

Možná mě tu objeví i někdo nový, náhodný kolemjdoucí. (Je to pocestný? Je to pocestný!) Co tedy od této stránky, potažmo mě, očekávat?

Zakládám si na kouzle každodennosti, obyčejnosti, všednosti. A o tom jsem byla zvyklá psát - a taky dál budu. Možná se mi povede sem časem nahrát své starší články, výběr toho nejlepšího... Články, které bavily a rozesmívaly. O tom, jak jsem se učila Carcasonne. O tom, jaké hlášky padají u nás doma. O tom, jak naše babka nakupuje na internetu a o tom, jak dělám ostudu, kudy chodím. Třeba, jako když jsem šla jako začátečník (jímž jsem doteď) běhat do fitka a... no, moment, tenhle článek jsem vlastně na staré adrese vydat nestihla. 

Stihla jsem toho celkově v některých ohledech moc, v jiných zase málo. A v blogování jsem dosáhla mnoho - počet spoluprácí nula, ale několik virutálních přátelských vztahů přerostlo do offline roviny takovým způsobem, který bych jako zapřísáhlý introvert nepovažovala za možný. Jestli tohle není úspěch, tak nic!

A tak bych chtěla pokračovat - i když jsem teď blogování nevěnovala příliš mnoho času, pořád je mou určitou součástí, přestože éra blogů tak, jak jsem ji zažila já, je dávno pryč.

Mou výhodou je, že jsem nikdy nepsala pro davy, followery a spolupráce. Psala jsem pro sebe, své duševní zdraví a těch pár desítek lidí, co je bavily moje historky.

A ty se mi dějí pořád. Takže... pokračujem!

Tlapka