Zadarmo, ale za všechny prachy

Vzpomínkový článek, který už se nedočkal zveřejnění na původním blogu. Říjen 2025 a začátky mého tristně amatérského běhu.

Bĕhání venku je nesrovnatelnĕ lepší i jednodušší než na páse. Když ale bylo sedm stupňů, sluníčko za mraky a navíc fučel opravdu studený vítr, došlo zase po mĕsíci na pás. Přesto jsem se tĕšila, že vypadnu z kalamitního stavu doma.

Vítejte u článku o bĕhu, kde je bĕh tím nejmenším zlem. :-)

Uplynulo nĕco přes týden od výměny oken prakticky v celém bytĕ, ušetřena zůstala jen ložnice, kde máme pouze balkonové dveře (vyměněné už loni). A tak jsme znovu celý byt zabalili do krabic a zahalili do vrstev igelitu. Nápad dobrý, provedení v zásadĕ taky, ale stačilo, aby chlapi igelit protrhli, což se jim stalo zrovna ve špajzu, a můj 2,5m dlouhý špajz plný dóziček, balíčků a skleniček schytal plnou prachovou palbu. A tak jsem paragraf, který jsem čerpala na Aťuli, jejíž nemoc přišla výjimečnĕ vhod, trávila kromĕ jejího ošetřování také cídĕním, pulírováním, otíráním, praním... Pokojíček, kuchyň a špajz mĕly prioritu, ale po víkendu společné práce všech doma a třech dnech mé následné sóloakce byly jako ze škatulky. O stavu obýváku a pracovny zatím taktnĕ pomlčíme a zavřeme tam dveře.

Domácí přímĕří trvalo do soboty, než mi můj drahý oznámil, že při noční návštĕvĕ kuchynĕ spatřil myš. Bĕžela po mé vydrhnuté lince a vzápĕtí se schovala za skříňku s troubou a vymydlenými mističkami a odmĕrkami na pečení.

Tady to prostĕ nikdy neskončí, říkala jsem si, když jsem vybírala v OBI ty nejrafinovanĕjší jedy. Tady to nikdy neskončí, říkal si nepochybnĕ můj muž, když jsme všechno co šlo, zase odnosili z kuchynĕ a desinfikovali ve vanĕ. Tady to nikdy neskončí, říkala si mamka, když ve svém pravidelném zhruba šestitýdenním intervalu hledala číslo na vhodnou realitku, aby Ratejna mohla dĕlat vrásky nĕkomu jinému.

A tak jsem v pondĕlí odvezla Aťuli do školky, nechala muže demontovat linku, aby ovĕřil, že nakousnutý sáček s jedem vykonal své dílo, a vyrazila do fitka vyčistit si hlavu na bĕžecký pás. Nĕkam, kde není nábytek pod igelitem, na podlaze nekřupe odrolená omítka a vše je bezpracnĕ čisté.

Parkovištĕ bylo plné, takže jsem musela zaparkovat opodál v jednosmĕrce. Když jsem se pĕšobusem vrátila, zjistila jsem, že TŘI auta odjela a uvolnila místo hned u vchodu. Fučelo opravdu studenĕ. Chvilku jsem váhala, a pak jsem se s vidinou toho, jak budu po bĕhu rozehřátá, rozhodla přeparkovat. Šup k autu, svižně objet jednosměrku sídlištními uličkami... a druhý pokus. Nejlepší místo už nĕkdo obsadil, ale zůstala tu dvĕ podélná. To nemám zrovna ráda. Buď se tam zašoupnu na poprvé, nebo mi trvá dost dlouho, než se tam zasoukám aspoň přijatelnĕ. Sbírám odvahu a najednou na mĕ mává chlap a blíží se ke mnĕ. Stáhnu trochu okýnko.

"Prosím vás, my tu z dodávky taháme vĕci tady do té budovy... mohla byste nám nechat tohle místo? Máme to blíž a každý metr pomůže..."

"Ale jistĕ," slyším se odpovídat, "já to dám vedle, mnĕ je to jedno!"

Ty kráááávo! Vždyť je to místo aspoň o půl metru kratší!

Třikrát jsem se mořila, než jsem tam aspoň trochu najela. Uvažovala jsem, jestli nemám prostĕ jet domů a najednou chlap zase u okna.

"Mladá paní, nechcete, abych vám ukazoval?"

"Já vidím, já to prostě jenom neumím!" chce se mi zařvat, ale nakonec jsem jen řekla: "Ne, dĕkuji, já to radši dám místo toho červeného,", vytáhla jsem okýnko, dupla na plyn a zaparkovala na kolmé stání, které právĕ nĕkdo uvolnil. Čumákem. O další couvání jsem se nepokoušela, přestože kolmé mi problém nedĕlá. Ale už jsem se ztrapnila dost...

Vystoupila jsem z auta, strčila si kabelku do podpaží (když jsem kupovala jed, urval se mi popruh přes rameno a v návalu akce jsem na to úplnĕ zapomnĕla), prokráčela kolem chlapů a zamířila si to ke schodišti. Vystoupala jsem skoro už do patřičného patra, když jsem ztuhla v půlce kroku.

Já - jsem - si - nevzala - boty.

Bylo jasné, že bosky ani v polokozačkách mĕ na pás nikdo nepustí. S pohledem do dáli jsem znovu minula dodávku s chlapy, nasedla do auta, ani moc netřískla dveřmi a jela jsem domů.

Tam jsem kupodivu nezůstala a i s botami jsem se vrátila. Tentokrát na mĕ čekalo místo sice o nĕco dál, ale aspoň kolmé. Znovu parkovat, znovu do schodů. Už jsem tu, už mám vše, už jen v šatnĕ shodím bundu a...

Už v mezipatře mi bylo divné, že jsou dveře otevřené, vstup bývá na čip nebo přes zvonek, ale tentokrát tu visela cedule DNES VSTUP ZDARMA. Den otevřených dveří? Připomínka Sokola k zítřejšímu státnímu svátku?

Malování. Sen o vyčištĕní hlavy v čistém fitku se mi rozplývá před očima. Všechny parapety, topení, dokonce i nĕkteré stroje jsou pod igelitem. Malíři mĕ pozdravili už témĕř přátelsky - byli to ti chlapíci z parkovištĕ.

Co jsem komu udĕlala?

Zvažovala jsem, jestli jít dál, ale to už si mĕ všimla recepční a vítala mĕ, ať prý se nebojím, že fitko má otevřeno, a klidnĕ jdu dál. Podívala jsem se na ni, na malíře, zatnula zuby a šla do šaten.

Tam jsem zjistila nepříjemnou vĕc. Víte, toto nebyl můj první smolný den. V sobotu se Aťule vzbudila s horečkou, zpocená a uplakaná, chĕla maminku. Řekla jsem, že si lehnu k ní, ale zajdu si jen vytáhout čočky. No a jak jsem spĕchala, tak jsem v koupelnĕ uklouzla. Pád byl dost ošklivý, ale mĕla jsem štĕstí. Nepraštila jsem se do hlavy o vanu, nepolámala si nohy, jen sjela zády po dřevĕném koši na prádlo, na který jsem si intuitivnĕ chtĕla sednout, ale o pár milimetrů to nevyšlo. Sedřela jsem si kůži - rána jen povrchová, ale dlouhá tak sedm centimetrů a dost široká. Dezinfekci jsem MINULÝ TÝDEN vyhodila, že už je stará, tak jsem to ošplíchla vodou a šla konejšit Aťku. No, a právĕ přes ten sedřený pás kůže mi neomylnĕ vedl pas legín.

Dokráčela jsem k pásu, stáhla legíny na pravoboku nebývale nízko a přetáhla tričkem, které naštĕstí bylo dost dlouhé. Teď už bude svĕt zase v pořádku. Kilometr svižnou chůzí a pak se rozbíhám a klušu, klušu, klušu. Pás pípne, když mi na displeji hlásí i počet atletických okruhů. Ucválám ještĕ malou chvilku, než zavadím o nouzovou brzdu a celý progres si vynuluju. Pás nepípne, ale rozječí alarm, takže se na mĕ všichni otočí, a tak vidí, jak málem letím na hubu, když se pás prudce zastaví, a já to nečekám.

Mám to zadarmo. Když odejdu, nemusí mĕ mrzet investice do vstupného. Ale co moje hrdost? Spouštím stroj znovu a cválám dále. Ubĕhla jsem necelý kilometr a zjistila, že mi dnešní místní playlist nesedí - ale jsem vybavená! Využila jsem bdĕlého času v posteli s Aťulí aspoň k tomu, abych si uložila bĕžecký playlist. A muž mi před mĕsícem vĕnoval bezdrátová sluchátka.

"Jsou to šunty, dostali jsme je do práce v nĕjakém reklamním balíčku, tak nečekej zázraky," říkal a já jsem byla spokojená, že na zkoušku to stačí. Poslouchala jsem při vaření, při uklízení, všechno dobrý. Na venkovní bĕh si sluchátka neberu, ale na páse je zkusím.

Playlist načten, sluchátka připojena. Tedy, sluchátko. Pravé prostě a jednoduše nehrálo. Zkusila jsem všechny své osvědčené technologické metody (restart a restart s pauzou) - nic. Tak jsem si ho aspoň vrazila do ucha, že utěsní hudbu z fitka, aby se nemísila se zvukovou stopou z levého sluchátka.

A tak jsem cválala. Igelit kolem šustil, z jednoho sluchátka se ozývaly moje hity a zpod druhého přidušeně rádiové. Kolem občas prošli malíři, před nimiž jsem se snažila tvářit, že jsem úplně normální. Snažila jsem se nemyslet na to, jak se mi překrývají odlišné zvukové stopy z obou uší, ale nešlo to - rezignovala jsem. Stále v poklusu jsem si vytáhla levé sluchátko a dala ho do krabičky, vytáhla jsem si pravé sluchátko... a to mi vyklouzlo, dopadlo na běžecký pás rozjetý na rychlost 9,3 km/h, udělalo vžžžžžžžžžžžuuuuuuuuuuuuuum a odletělo někam do prdele mezi všechny ty zaigelitované podlahy a topení. Zastavila jsem pás a klekla na kolena, abych toho hajzla našla.

Následující půlhodinu jsem střídavě při vydýchávání hledala sluchátko a střídavě udržovala svaly zahřáté klusem na pásu. Až když už jsem byla odhodlaná opravdu odejít, zjistila jsem, že sluchátko se nesvezlo po pásu rovně, kolmo ke zdi za kardio zónou, ale cestou břinklo o nějakou překážku a tak se vystřelilo stranou a zaletělo do sousedního (již zaigelitovaného) rotopedu, odkud jsem ho pracně vysvobodila.

Myslela jsem si, že víc jako idiot se už ten den cítit nebudu.

To jsem ještě netušila, že až večer můj muž bude poslouchat mé lamentování, vyzkouší ona bezdrátová sluchátka...

...a ona budou bezvadně funkční.