Čtenářský restart

Musím přiznat jednu věc, za kterou se dost stydím.

V posledních letech strašně málo čtu. Čtu málo i na běžného člověka, natož na češtinářku, a zejména v současné literatuře mi zkrátka a dobře ujel vlak. 

Samozřejmě to tak nebylo vždy, právě naopak, láska k četbě mě přivedla i k mé profesi. K maturitě bych klidně předložila minimálně dvojnásobně dlouhý seznam přečtené zadané literatury, než bych musela, a spoustu knih jsem četla jen tak. Na vysoké jsem vzorně hltala desítky knih každý seminář, jenže tam jsme četli hlavně česká středověká díla a obrozence, 20. století jsem načítala spíš dobrovolně o prázdninách. Pak jsem naskočila do práce a snažila se dohnat resty (nereálné - školní seznam knih měl 160 knih a mně bylo šestadvacet, jistě, že jsem nemohla mít načteno tak, jako starší kolegyně). Dospělo to tak daleko, že na mateřskou jsem nastoupila s přesyceným mozkem a nečetla jsem vůbec. Když se mi po covidu, mateřské a stěhování konečně trochu vyčistila hlava, zabila jsem své čtenářství zahájením studia matematiky, což mi žralo zbývající mozkové kapacity i volný čas (jednu dobu jsem byla zvyklá si vyřešit nějaký integrál i mezi promícháním omáčky na sporáku).

Takže jsem nastoupila zpět do práce - s výčitkami, že co jsem nečetla, jsem nedohnala, a co jsem četla, jsem zapomněla. Navíc při stěhování někde zařvaly moje výpisky z knih čtených na výšce. A v paměti se mi už leccos přepsalo... 

Musela jsem začít jednat. Státnice jsem stejně o rok odložila, a tak jsem začala zase číst. Má nejbližší maturitní třída byla dost slabá, takže si naštěstí volili ty nejsrozumitelnější a nejkratší klasiky, které se v seznamu nacházely, ale občas se naskytla příležitost dát si i něco pořádnějšího (jednou, když mi Aťule usnula v autě, jsem na parkovišti stihla přečíst půlku Na západní frontě klid a žila z toho ještě čtvrt roku).

V tomto režimu jsem fungovala doteď, byť jsem zase polevila, když jsem neměla maturanty. A to mě štve, jelikož svět je plný skvělých knih a taky chci jít příkladem Aťuli. Odmala jí před spaním čteme a k letošním narozeninám dostala průkazku do knihovny. Takže jsem našla řešení - večer, když Aťka usíná, k čemuž stále vyžaduje mou přítomnost, si k ní sedám s knížkou.

Souběžně jsem se rozhodla založit zde tuto rubriku, v níž si budu vést stručný přehled toho, co čtu. Rovněž si zakládám šanon, kam si ukládám podrobné výpisky z knih a u klasik si tam rovnou přikládám i vhodné ukázky, abych měla po čem sáhnout, až budu knížky probírat v práci.

Pro mě je zkrátka nejjednodušší čelit nedostatkům systematičností. :-)

 

 Nejen klasickými díly čtenář živ jest.

Co jsem tedy během léta přečetla? 

Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková 

Asi jsem si mohla na start zvolit něco jednoduššího, chvílemi mi to dost připomínalo můj předchozí restart zahájený Hanou od Mornštajnové. Knížky, v níž hlavní hrdinka - holčička přijde na prvních stránkách o maminku, mi holt činí problém. A ani pak to nebylo jednoduché čtení. Jako češtinářka musím spoustu věcí ocenit - chápu, proč autorka využila formu citace různých dokumentů, ale jako čtenářce se mi zdálo, že už je jich v první části až přespříliš. Chtěla jsem číst příběh, a ne soubor administrativních textů. Na druhou stranu balancování na hranici mezi realitou, psychologií a nadpřirozenou mocí mě bavilo.

Žert - Milan Kundera

Žert představoval můj velký čtenářský dluh a konečně jsem ho splatila. Kundera je filosof a v tomto románu je to znát z každé stránky, ale četl se mi lépe než Směšné lásky. Hlavní problém se však opakoval: prakticky všechny postavy mi lezly na nervy. Já vím, o to autorovi šlo, ukázat, jak jsou pokřivené a ubohé, ale pro můj čtenářský komfort je to prostě překážka. Nicméně skvělý příběh o tom, jak jedna mladická nerozvážnost může vygradovat ve vyloučení a následné křivdy, které dále ovlivní život mnoha lidí. Docela se mi líbilo, že různé části knihy mají odlišné vypravěče, a oceňuji, jak každý z nich měl svůj vlastní styl (Helena až hrabalovsky chrlila, Jaroslav se nechával unášet fantaziemi...). Jsem ráda, že jsem se k přečtení Žertu konečně odhodlala.

Čas vos - Alena Mornštajnová 

Od Mornštajnové jsem zatím četla jen Hanu a ta se mi líbila velmi, i když číst takový příběh hned po mateřské bylo dost emočně náročné. Čas vos jsem zvolila jako ukázku aktuální literatury a jsem nadšená - příběh je v dobrém slova smyslu jednoduchý: uvěřitelný, nadčasový, lidský. Byť se dílem prolíná smutná linka, mezi vší tou povinnou literaturou plnou koncentračních táborů a útlakem od režimu byla tato knížka vysloveně osvěžující. Skvělý příběh, když chcete číst něco na úrovni, ale ne hluboce přemýšlet nad každou stránkou. Z této várky knih pro mě vítěz.

Za zavřenými dveřmi a Žádné lži - Freida McFadden 

První knížku chválila mamka, tak jsem si ji taky přečetla, než ji vrátí do knihovny. Jedná se o thriller autorky bestselleru Pomocnice, což je knížka, o které jsem slyšela, ale taky ji nečetla (sakra!). Líbil se mi námět - hlavní hrdinka je dcerou sériového vraha, a teď to vypadá, že někdo její skrývanou identitu zná, a chce jí to dát sežrat. Účastníky zavěrečných scén jsem odhadla dobře, pravda, v trochu jiných rolích, takže fajn, překvapení se konalo, některé souvislosti v závěru mi přišly až moc ad absurdum, ale jo, jako prázdninové čtení knížka svou roli naplnila.

Druhý titul jsem si přečetla hned vzápětí, protože byl zkrátka víkend a když už knížka byla doma... Už mě to nebavilo tak moc, jako předchozí kniha - nocování v hororovém domě s ne úplně logicky jednajícími postavami je krapet ohrané téma, ale v závěru toto klišé dostalo svůj smysl a cítila jsem nutkání zjistit, jak to dopadne - a poněkud netradiční rozuzlení mi opravdu trochu rozjitřilo emoce, takže jsem spokojený, byť ne nadšený čtenář.

451 stupňů Fahrenheita - Ray Bradbury

Poslední knížka, kterou jsem v létě stihla, mě bohužel trochu zklamala. Její samotná hlavní myšlenka a zápletka mě namlsala a já jsem měla větší očekávání. Nedokázala jsem se oprostit od srovnávání s Orwellovým románem 1984, který se pro mě stává jednoznačným vítězem tohoto duelu. Rozhodně to ale neznamená, že tato knížka není dobrá. Odlištění a desensibilizaci vystihuje výborně. Skvělé scény ale prokládaly často delší pasáže, které mě nevtáhly. Jakoby se v knížce překrývaly dvě roviny zcela odlišné svou čtivostí. Knížka, kterou si stojí za to přečíst, ale netrefila se mi do nálady.

*** 

Nový systém čtení u usínání zafungoval skvěle - byť bych těch pár knížek za dva měsíce dřív považovala za chabý výsledek, trend je pozitivní a já jen doufám, že po začátku školního roku se ukáže i jako udržitelný. Aktuálně čtu Ajvazovu Lucemburskou zahradu a dojmy mám zatím smíšené, ale od postmoderny jsem ani nic jiného nečekala, tak uvidíme, jaké bude finální hodnocení.

A než to dočtu, napište mi - jaký velký čtenářský dluh byste rádi splatili vy?